Generační chudoba: brzda demokracie

Na konci dubna jsme představili práci slovenského Ashoka Fellow Pavla Hrici, zakladatele organizace Cesta von. Spolu s Pavlem přijala do Prahy pozvání také Omama Inge Ferencová, která strhla publikum svým příběhem a zkušenostmi s prací s rodinami žijícími na okraji slovenské společnosti. 

Nedostudovat je normální 

Pavel Hrica zasvětil posledních sedm let svého života úsilí o řešení strukturálních nerovností v oblasti vzdělávání dětí. Snaží se tím prolomit generační chudobu u slovenských Romů, kteří jsou obětí systémového rasismu a vyloučení. Naprostá většina z téměř půl milionu slovenských Romů žije v chudobě, nebo je chudoba ohrožuje. Většina Romů žije ve vyloučených komunitách nebo na periferiích měst s omezeným přístupem k základním službám. To pochopitelně brání dětem v přístupu ke vzdělání a rozvoji jejich dovedností. Jenom třetina romských dětí je zapsaná do školek (oproti 80 % u většinové společnosti). Děti navíc nedostávají formální vzdělání v romštině, na Slovensku je totiž jen deset učitelů, kteří se hlásí k romské národnosti. Strukturální chudoba, "toxický stres" a internalizovaný rasizmus mají negativní dopad na vývoj dětí. Rodiče totiž už jednoduše nemají kapacity na trpělivý přístup, a často navíc přejímají pohled většinové společnosti na potenciál svých dětí. Zatímco rodiče ve většinové společnosti věří, že jejich děti mohou dosáhnout svých cílů, romským rodičům tato perspektiva chybí. Vzdělávací systém by měl tyto limity korigovat, jenže je tomu spíše naopak. I tam panují mezi učiteli a řediteli škol předsudky a rasizmus. V důsledku toho více než 80 % slovenských Romů nedokončí střední školu. 

“Když vám někdo celý život říká, že jste hloupá, protože jste Romka, tak tomu uvěříte. A myslíte si to i o svých dětech.”

Raná péče jako cesta z pasti 

Pavel se zaměřil na využití strategií rozvoje v raném dětství, které jsou schopné posílit rezilienci dětí a otevřít jim cestu k formálnímu vzdělávání. Pavlův komplexní přístup staví na třech pilířích. Spolu se svým týmem v Cestě von: 

V jádru Pavlova modelu stojí spolupráce se špičkovými pedagogickými experty. Společně s nimi překládá nejnovější strategie rozvoje v raném dětství, tak aby byly uplatnitelné v kontextu nejchudších komunit na Slovensku se zaměřením na děti do tří let. Nabízí detailní metodické vedení. To nejdůležitější však je, že jeho strategie staví členkách místních komunit. Ty pečlivě vybírá tak, aby to byly ženy, které mají v komunitách přirozený respekt, a poskytuje jim potřebné vzdělání, aby mohly samy rodiče doprovázet v rané péči o své děti. Těmto ženám říká “omamy”, což bychom do češtiny mohli přeložit jako “babičky”.  Omamy v rodinách tráví obvykle několik hodin týdně, ale v centru dění jsou rodiče malých dětí. Ti se učí s dětmi pracovat, a spolu s tím postupně roste jejich důvěra v talenty svých dětí, ale i ve své kompetence. Omamy nejsou poskytovatelky přímé péče, ale hlavně podporou rodičů. 

Omamy mají zajištěnou další podporu mentorů a po roce se mohou stát členkami spolku Cesta von, čímž se jim otevírá cesta k tomu, aby mohly aktivně formovat podobu programu. Mnohým pak účast v programu pomohla i k další práci ve školství.  

Vzor ve sledování a měření dopadu 

Pavel klade velký důraz na měření efektivity a dopadů programu. Nedělá to samoúčelně. Pavel ví, že to je cesta, jak přimět stát, aby zaručil stejně kvalitní podporu všem slovenským dětem zasaženým generační chudobou. Pravidelně sbírá data o rozvoji dětí a aktivně je s týmem využívají pro jejich další rozvoj, například pro propojení s dalšími pedagogickými experty či psychology. Dr. Michelle Fernandes z Oxfordské univerzity, s níž Pavel spolupracuje od samého začátku, také realizovala rozsáhlou dopadovou studii, která potvrdila, že děti z programu Omama zaznamenaly zásadní zlepšení v oblasti kognice a motorických a jazykových dovedností, oproti jejich vrstevníkům z komunit, kteří se programu neúčastnili. 

Pavlův model zaznamenal během několika let signifikantní růst. Zatímco v roce 2018 se program odehrával ve třech komunitách, během pěti let se rozšířil až do několika desítek komunit a spolupracuje s více než 55 Omamami, které měly pozitivní dopad na téměř 1500 dětí. 

To, že Pavlův model se ukázal jako skutečně efektivní strategie, demonstruje to, že už v roce 2022 přijala slovenská vláda Národní strategii pro rozvoj koordinovaných služeb rané intervence a rané péče a zavázala se vytvořit novou národní sociální službu pro děti ve věku 0–3 roky, založenou na Pavlově modelu, která by měla být implementována na podzim roku 2025. 

Omamy také slouží jako skvělé vzory, které se podílí na prolamování stereotypů a změně společenského myšlení skrze vystupování v různých pořadech na národních televizních kanálech či rozhlasových stanicích nebo skrze TED talky. Pavel tak pomáhá měnit narativ a myšlení slovenské společnosti, když vysvětluje, že neúspěch není spojený s etnicitou, ale s chudobou a strukturální nerovností.  

Pavlův model nejenom, že boří společenské stereotypy a otevírá tisícům dětí lepší budoucnost, ale přináší i konkrétní emancipační dopady pro samotné omamy. Na závěr našeho pražského setkání to potvrdila i omama Inge. Ta se s námi na počátku setkání podělila o svůj sen – mít vlastní domov pro svou rodinu. A na konci naší debaty nám s dojetím prozradila, že se jí sen splnil: díky zapojení do Pavlova programu si mohla vysněný dům pořídit.